Kdo si počká, ten se...

Možná to znáte. Nejdřív umrtvení dásně i tváře. Pak se jde na věc. Trh, škub a je to. Ale před tím si musíte chvilinku počkat… kde že? Přeci v čekárně na stomatochirurgii!

Tak už je pá. TEN zoubek. Ano, ten zoubek, který mě tolik trápil… Ten zoubek, v jehož kořenech se usídlila zrádná infekce a šířila se po celé čelisti. Ano, ten zoubek, díky kterému jsem nadužívala po dobu jednoho dvou týdnů léky proti bolesti a po dobu pěti dnů kolabovala z antibiotik. TEN zoubek, díky němuž jsem navštívila soukromou ordinaci disponující mikroskopickým čističem kanálků a vyslechla kalkulaci o 40 tisících korunách, ten zoubek, díky němuž jsem pochopila, že Zoubečková víla by měla už od dětství svým svěřencům přispívat na protézy a další výkony v pozdějším věku. Ten…

Jela jsem si zkrátka nechat vytrhnout šestku vpravo dole, zub s číslem popisným 47. Těšila jsem se, až se HO konečně zbavím. Užili jsme si toho spolu až až.

S návštěvou stomatologické chirurgie na jedné nejmenované poliklinice v jednom nejmenovaném hlavním městě ČR se neodmyslitelně pojí čekání v… čekárně.

Dorazila jsem už půl hodiny před hodinou há. Vyšla jsem do prvního patra a obřadně si prohlédla nápisy u všech dveří ordinací. Našla jsem „STOMATOLOGIE“ a dokonce objevila okýnko – jakousi recepci. Nahlásila jsem se. Sestra mi, kromě jiného, podala lísteček a pero a požádala mě, abych udala heslo pro komunikaci s ordinací. Tak jsem se zamyslela. Mám trapčit se svým 1234, případně obligátním 1111, nebo vymyslím něco sofistikovanějšího? Nic lepšího mě nenapadlo, s omluvným výrazem a slovy: „Já vím, je to krapet infantilní…“ jsem sestře předala papírek s tiskacím „ZOUBEK“. Ani nemrkla a heslo zadala do počítače.

Inu, usadila jsem se v čekárně. No, čekárně… v prostorné hale. Tu si všímám, že lidé čekající na mé polovině haly mají přes boty navlečené modré igelitové návleky, zatímco pacienti z druhé poloviny haly mají na nohách jen své nahaté boty! Ha! Odebrala jsem se ke krabici s návleky, navlékla je, abych jako zapadla. Pak jsem si chtěla odskočit. Došla jsem ke dveřím s ikonkou človíčka v sukni, abych zjistila, že jsou zamčené. Bystře jsem došla zpět k okýnku, ověřila jsem si u sestry recepční (zřejmě coby stopadesátý pacient tohoto týdne), že klíček položený na pultu patří k vécé, ona po stopadesáté kývla, jako že ano, a já mohla jít vykonat potřebu. Pak jsem klíček vrátila a sedla si na své sedátko a začetla se do interesantní knihy na téma analytická psychologie v pohádkách. Čtu si čtu a periferním zrakem pozoruji dění v čekárně…

Tu přikvačí o berlích starší paní s dcerou. Té starší paní může být něco k osmdesáti, dceři něco přes padesát. A periferním sluchem si vyslechnu rozhovor o nesmrtelnosti chrousta.

„Mami, sedni si. To asi musíš tamhle na tu recepci se jít nahlásit!“

„Proč ses neobjednala jinam?“

„Tak já nevim, možná se půjdu projít…“

„No oni to tu rekonstruujou nebo co…“

Ozve se totiž sbíječka. V čekárně u zubaře je už tak dost nepříjemný zvuk zubařské vrtačky, natož sbíječky. A mě napadne, že čekání u zubaře, zvláště na chirurgii, připomíná popravu. Tak nějak víte, že jste zhřešili, že jste si možná celý život ty zuby špatně čistili a jedli a pili, co jste neměli. Možná jste se příliš snažili rozkousat něco, co nebylo ke kousání. A tak dále.

Naproti si sednou dva, asi taky otec a syn. Otec jemně otevře ústa a vzdychne: „Prej je nedostatek zubařů a psychiatrů.“ (...)

Dcera pozoruje čekárnu a zeptá se mě, kde jsou toalety a jestli jsou zamčené. Vysvětlím jí, jak to tu chodí, že klíček je k dispozici na recepci.

„Mami, když budeš chtít na záchod, musíš si vzít klíč tam u toho okýnka,“ zpraví matku tak nahlas, že to museli slyšet i pacienti očního, ti bez modrých návleků.

Otočí se ke mně a informuje mě, kdybych to náhodou nepoznala: „Já jsem šla s maminkou, kdyby něco. Kdyby se jí třeba po tom umrtvení udělalo špatně.“

Kývnu, jako že chápu a jako že to schvaluji, i když mi do toho nic není.

Pak špitne: „Tak já nevím, mami. Půjdu se projít…“

„Jen běž!“

Už tam sedím asi hodinu, když vykoukne z jedné ordinace sestra a vyřkne konečně mé jméno. Doktor udělá rentgen a píchne umrtvovací injekci do dásně. I s podložkou s informovaným souhlasem a připnutou propiskou se vrátím na svoje stanoviště vedle matky s dcerou.

„To bys asi taky měla něco vyplnit?“

„Já nevím…“

„To by ti měli dát na tý recepci, ne?“

Zatím co se umrtvovací látka v mé čelisti začíná roztahovat, snažím se důsledně číst text. Snažím se ale marně, odevzdaně otočím list, napíšu datum a podepíšu se. A čekám dál. V čekárně, čekárny jsou od toho. Tu se objeví další pacientka, je celá rozhořčená, sedne si vedle mě z druhé strany.

„Tak se běž konečně projít, nemusíš tady se mnou čekat!“

Koukám na modré nohy ostatních čekajících a na dětskou samolepku s roztomilou želvou na protější stěně.

„Jak dlouho se tu čeká?“ osloví mě ona nová pacientka po mé pravici.

„Kolik je?“ zeptám se jí, ona že dvanáct, „Tak já tu čekám už hodinu a půl.“

Zděsí se. Pospíchá. Manžel hlídá dítě.

A pak vrbím. Nevím, jak to dělám, zas tolik se neptám, ale z pacientky se linou informace, jako když kouzelník tahá z klobouku jednu nekonečně dlouhou kouzelnickou šálu. Říkám si, že bych se měla dát k tajným službám, když mi tolik lidí toho tolik na sebe prozradí. A tak se dozvím, kolik má dětí, jak staré má děti, co má se zuby, v které z nemocnic rodila a jako bonus, kolik dneska dělá mateřská. A to jsem spoustu témat vynechala. Víceméně pochopím, že lékaři můžou v podstatě za všechno zlo na světě, neboť obyčejný člověk své nemoci zjevně produkuje pro dobro lékařů. Když byl syn nemocný, jeli do jedné nemocnice, ale tam nevěděli, co s ním, a tak ho odvezli jinam, kde zase zkazili, co se dalo.

Mezitím dcera oné matky se jde konečně projít.

Taky se objeví další pacient, který chodí od dveří ke dveřím a čte nápisy a hledá recepci. A na chvíli zazní sbíječka. Vychází sestra a volá jiné jméno než moje. Dobrá zpráva je, že už necítím tvář a půlku čelisti.

Pacientka mě uklidňuje. Prý to nebolí, když to mám umrtvené. Říkám, že vím, že se docela těším, protože mě můj zoubek bolel tři týdny a docela ráda se ho zbavím. Zrovínka, když probíráme zdravotní problémy jejího synka, mě konečně pozve sestra do ordinace. Jdu na to.

„Tak co, funguje vám to umrtvení?“ zeptá se doktor spíš zběžně.

Přitakám a podotknu: „No, říkám si, jestli už nezačíná vyprchávat...“

Posadí si mě na křesílko a napolohuje tak, abych měla hlavu v záklonu. Udělám vyzubené „á“.

Doktor popravčí začne kutit cosi v mé ústní dutině. Dokonce mě lehce chlácholí, avšak mě je to jedno. Mám zavřené oči a přemýšlím, co ještě potřebuju sdělit oné pacientce. Doktor dokutí, vmáčkne do prostoru mé poměrně drobné čelisti obrovský tampon a pak mě poučí, jak se mám chovat následující dny. Přislíbím, že se budu ovládat a pokusím se aspoň dneska oželet alkohol. Neujde mi, že chudák nemá vůbec kapacitu na příjem vtípku. V čekárně totiž čeká ještě hezkých pár hříšníků.

Přejdu opět do haly a posadím se na své místo. Všimnu si, že se mezitím dcera vrátila z procházky. Rychle sděluji pacientce to, co pokládám za důležité. Cítím se jak mrož, vypadám jako kobliha a k tomu šišlám. Po chvilce jde i ona na řadu. Řeknu si, že stejně nikam nepospíchám, a rozhodnu se na ni počkat. Mezitím vyjde babička z vedlejší ordinace, v ruce si nese podložku s informovaným souhlasem. Dcera se s ní začne dohadovat, aby ji jako nějak usnadnila ty její pacientské povinnosti. Dalším chroustem se stane propiska.

„Možná ti, mami, dám, svoji propisku, abys ji nemusela vytahovat tady zpod té spony.“

To mi hlava nabere. Ano, desky jsou vybaveny propiskou, ta je zaklapnutá ve sponě, která drží papír. Následně ke své hrůze zjišťuje, že je formulář oboustranný a nakonec uvolní sponu, vyndá zpod ní propisku i papír. Poradí matce, ať si najde brýle, aby na to viděla. Prohlíží si dramaticky lejstro.

„Mami, má TO dvě strany!“ sděluje objevně.

Ozve se sbíječka.

Matka po chvilce ve své kabelce najde brýle na blízko a nasadí si je. Tedy nejspíš, já na ní nevidím, ale tuším, že to tak bude. Dcera otáčí papírem ze strany na stranu a zkoumá ho.

„Ještě že sis vzala ty brýle…“

Matka jí vezme papír a začne si číst.

„Tady mám asi něco zaškrtnout…“ ukazuje kamsi na formuláři.

„Já nevím, mami…“

A jak dcera neví, domnívá se, že já asi vím, a ukáže mi přední stranu souhlasu. Vedle nadpisu se vyjímají vskutku dva pěkné velké čtverečky, jako by samy vybízely k zaškrtnutí.

„Promiňte, prosím vás, to se zaškrtává?“ ptá se mě zvídavě. Jako informátorka ohledně klíčku na záchod jsem se osvědčila, mohla bych vědět i toto!

Poslušně si prohlédnu lejstro a… já, kobliha, mrož a pacient v jednom to nevydržím a vybuchnu v šišlavý smích.

„Pvomiňte,“ snažím se mezi chechtáním sdělit, „Afi fem ten folmuláš zžejmě špatně fyplnila! Já tam nič nežaškltla!“

Vážně se stydím, že takhle jednám s bezmocnou pacientkou a jejím snaživým doprovodem, ale bylo to na mě nějak moc. Matka se asi taky zastydí, vynadá dceři, že už by taky mohla chvíli mlčet, vytrhne jí papír z ruky, narovná brýle na nosíku a začte se do textu. Dcera se chudák taky stydí, jako by byla dostala na zadek, a dál už jen tiše sedí, oči upřené ke středu haly.

Tu z ordinace vychází ona pacientka, a tak jí vyjdu vstříc, abych se zeptala, jak dopadla, což už teď není důležité. Tuším, že ať dopadla jak dopadla, za svou újmu zodpovědnost nenese a zubař to beztak zkoní.

Konečně si sundávám návleky a loučím se s příslušníky této malé sociálních skupiny čekajících u stomatologa. A jedu domů. Cestou si koupím tampóny, přesnídávku, výživu ve sklenici s lákavým názvem Boloňské špagety pro děti od dvanácti měsíců, mléčnou rýži, hráškovou polévku a několik jogurtů. Doma se rozvalím na gauči a pokračuju v četbě své interesantní knihy. Díky bohu nemusím čekat, mluvit, vrbit ani radit.

Až půjdete k příště na chirurgii ke stomatologovi, trochu mu věřte. Maká jako ďas. Pár hodin v čekárně vás nezabije, budete-li tomu trošku otevření, poznáte nové, zajímavé lidi. Prostě to čekání berte jako zdroj poznání a možná jako jakousi ritualizovanou předehru před popra… ehm, před plánovanou extrakcí.

A teď? Něco mi chybí…. Jo ahá, to ten zoubek! Zbyla mi po něm obrovská smutná díra vpravo dole. Ale snad si nějak zvyknu. Sem se neměla cpát bonbony a líp si čistit chrup. Nejlépe po každém jídle. Pozdě bycha honit. Jak čtu tu knížku o pohádkách, napadá mě, že je teď určitě v ráji. Kouše do karamelek a chipsů, žvýká Pedro a vůbec, má se tam báječně. A jistě tančí s tou nejkrásnější ze všech Zoubečkových víl…